Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tma - 5. kapitola

12.06.2009 (16:00) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3706×

Den plný překvapení.

Konečně přišel ten spasný den, den mého tréninku a zapomnění. Konečně zase vyjdu ze svého temného pokoje, kde se tak dusím, kde neustále myslím na jedinou osobu, ale teď to přestane, já přestanu. Už na něj nebudu myslet, budu se soustředit jen na boj a na to jak ochránit své blízké, svojí rodinu tady  ve Vollteře. Budu myslet jen na boj a rodinu, žádný Edward není a teď pro mě neexistuje, stačí s ním přežít jen jeden večer a pak zapomenu a budu žít, budu žít jako do teď, šťastně se svojí rodinou a přáteli.

Oblékla jsem si věci na trénink, pořád to samé, úzké džíny a k tomu tílko pod prsa a k tomu můj plášť, který ze mě dělá nadřazenou, který ze mě dělá tu upírku, kterou si Aro oblíbil, dělá to ze mě tu mocnou upírku, která má tolik mocí, že už je ani nepočítá, dělá to ze mě tu  co se každý bojí, ale i přesto se najdou tací, kteří mě mají rádi, kteří se mě nebojí, kteří mnou nepohrdají, najdou se ti, které mám tak ráda a které budu do konce věčnosti ochraňovat.

Když jsem se oblékla do svého pláště, konečně jsem po dlouhé době vylezla, ze svého pokoje, cítila jsem se volná, volná od těch nesnesitelných myšlenek, volná od všech těžkostí a od všeho co mě potkalo a tížilo na svědomí. Už jsem se namohla dočkat tréninku a také mého věrného přítele Felixe, který mi nejednou pomohl v boji, ale nejdříve jsem se musela zastavit na lov, nebo bych moc dlouho nevydržela útoky Felixe a jeho dalších pomocníku, při výcviku boje.

Hned jak jsem vyšla z brány Volltery jsem poddala touze běžet a před ničím se nezastavovat, běžet a na nic nemyslet, nechat se ovládat jen instinkty  a zapomenout na svět, zapomenout na své trápení, prostě žít teď a tady a užívat se jen tu přítomnost, sekundu a minutu, ničím se nezabývat a prostě žít a volně běžet, bez omezení a zábran, jen se nechat unést a začít lovit.

Po dvou hodinách uklidňujícího běhu po lese, jsem si ulovila dva medvědy a jednoho ryse, kterého ze všech zvířat považuji za nejsladší lahůdku.

Když jsem dolovila musela jsem si přiznat, že mi tento běh pomohl, nejen pro uklidnění, ale také proto, že jsem si volně mohla pročistit hlavu a byla jsem u toho sama, nikdo mě nerušil a nemusela jsem být zavřená v jedné místnost. Ale už byl čas na návrat do kruté a drsné reality, kde pořád bojuji a cvičím svojí moc a trénuji a trénuji, moc bych si přála, abych mohla celý den běhat po lese a užívat si to, jak si vítr hraje s mými vlasy, užívat tu krásu přírody, ale nemohu mám povinnosti a ty musím plnit. A tak jsem se rozeběhla za touto povinností.

Když jsem vešla do hradu, okamžitě jsem vyrazila spletitými chodbami hradu, abych se dostala do tréninkové místnosti,kde započne můj uklidňující trénink, který jsem tak chtěla a která mi má pomoct se odreagovat a dostat se do své formy ledové a tvrdé královny.

Vešla jsem do  tréninkové místnosti, kde na mě už čekal Felix, který netrpělivě přešlapoval, určitě se zase těšil na to jak ho zase porazím, nad touhle myšlenkou jsem se musela v duchu pousmát, ale nemohla jsem alespoň jednu poznámku odpustit.

„To se tak strašně těšíš až tě porazím?" zeptala jsem se posměšně a už s mnohem lepší náladou, než když jsem vycházela do hradu.

„Ne, nemůžu se dočkat, až tě konečně porazím a dokonce u toho dneska bude mít obecenstvo" řekl tajemně, ale mě to nezajímalo, těšila jsem se jen na to až zase někoho porazím v boji.

„Tak jdeme na to, nebo tady budeme pořád jen mluvit" řekla jsem posměšně a to ho zřejmě vyprovokovalo.

„Jdeme na to a nepoužívej svoje schopnosti" řekl už docela dost naštvaně.

Sundala jsem si plášť a přikrčila jsem se do bojové pozice, tím jsem dala najevo, že jsem připravená na boj, který nastane za pár chvílí.

Za sebou jsem slyšela prásknou dveře, ale nevšímala jsem si toho.

Zavři oči. Zkus mě porazit bez zraku, takto bude pokračovat náš trénink. Budeme procvičovat smysly" řekl a pro jistotu mi hodil šátek, abych si zavázala očí. Já jsem poslušně poslechla a zavázali si oči šátkem.

Když jsem si je zavázala začal mě Felix poučovat.

„Musíš teď dávat velký pozor, používej své smysly najdi mě a pak bojuj. Jsem zvědav jestli mě porazíš i dneska" řekl posměšně.

„Neboj o to bych strach neměla" řekla jsem a lehce jsem se pousmála.

Ponořila jsem do sebe a snažila jsem se zdvojnásobit smysly sluchu a čichu, abych podle čichu našla Felixi a až na mě bude utočit, abych slyšela jak se ruka prodírá vzduchem tento boj bude rychlí a pro mě bezbolestný.

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila Felixův pach, který se rozprostíral do všech stran.

„Chytré Felixi, ale to ti nepomůže" řekla jsem a postavila jsem se ještě více do bojové pozice, teď mi pomůže jen sluch. Stačí jeden vánek, nebo nádech a mám ho.

Najednou někdo otevřel a vpustil jsem vánek, kterými pomohl najít Felix, rychle jsem za ním utíkala a kopla ho do hrudníku a on odletěl až ke zdi, do které tvrdě narazil, ještě, že jsem nejrychlejší upír, jinak by můj útok zastavila a teď bych se na zemi válela já.

Felix rychlím pohybem vstal hlasitě dopadl na zem, tím mě vyzíval k dalšímu boji, tím mi říkal teď jsem na řadě já.

Rychle se rozeběhl a chtěl mě trefit pěstí co břicha, ale já ho slyšela, dělal při bojihrozný hluk, protože byl velký a tak bylo snadné se jeho ráně vyhnou. Tím pohybem jsem si udělala místo a tak jsem ho mohla chytit za ruku, kterou jsem mu zkroutila za záda a tím ztratil rovnováhu a spadl na břicho, já si na něj klekla a dala mu zuby ke krku.

„Vzdáváš se?"zeptala jsem se.

„No jo no tak si zase vyhrála."řekla naštvaně. Já jsem z něj slezla a sundala jsem si šátek z očí, potom jsem uslyšela jak někdo tleská a tak jsem se otočila instinktivně za zvukem. A to co jsem viděla mě zarazilo, ale zároveň překvapilo, ale stejně asi nepochopím ten výraz na jeho tváři, tak vyděšení, ale proč, to se mě bojí, bojí se, že ohrožuji jeho rodinu? Proč se tak Edward tváří a proč tady vůbec je a co tady dělá jeho rodina? Proč se na mě dívali jak bojuji. Z mého přemýšlení mě vytrhl až Aro.

„Naprosto úžasný boj Iss"řekl jako vždy Aro.

Otočila jsem se na Ara a řekla jsem: „ Díky a co tady dělají oni" a ukázala jsem na Cullenovy, kteří na ně pořád vyjeveně koukali, samozřejmě až na Jaspra, který mě viděl bojovat a věděl, že mě nikdo jen tak neporazí, protože věděl, že jen jedině upír mě za mou existenci porazil a to Jasper, při mém výcviku.

„Chtěl jsem jim ukázat jak si skvělá bojovnice" řekl to tak pyšně, zase se vytahoval, je opravdu jako malé dítě.

„Tak doufám, že se vám to líbilo" řekla jsem a otočila jsem se na ně, jako první se vzpamatoval Jasper.

„Dobrý chvat, kde jsem ho jen viděl, jo už vím já jsem tě ho naučil" řekl a přitom se usmíval.

„ Ne ty si mě ho neučil, ty si ho na mě používal, to já jsem se ho naučila od sledování" řekla jsem naštvaně, nesnášela jsem, když mě někdo podceňoval nebo urážel.

„No tak promiň" omluvil jsem se a až teď si uvědomila, že jsem byla zbytečně hrubá.

„Ne ty promiň"

„No vidíš já tě ani nepozdravila, Ahoj" řekla jsem a objala ho.

„No konečně už jsem si myslel, že nemáš žádné vychovaní," zašeptal mi do ucha, tomu jsem se jen zasmála a odtáhla jsem se od něj.

„Tak vás tedy vítám ve Vollterě" řekla jsem a podívala jsem se na ostatní, kteří se ze svého šoku už také vzpamatovali.

Pro vás napsala Lin

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tma - 5. kapitola: